Při dovolené v Thajsku jsem strávil několik dní na ostrově Koh Phi Phi. Místo, kde se natáčel film Pláž, je jednou z nejpopulárnějších destinací v Thajsku pro všechny typy turistů. Přes den je ostrov poměrně klidný, všichni jsou na výletech po zátokách, na plážích anebo vyspávají kocovinu z předchozího dne. Večer se pak ostrov mění na jednu velkou párty a hlavními drinky jsou kyblíky plné alkoholu zakápnuté kolou či red bullem.

Večerní zábavou jsou také zápasy thajského boxu v místní Reggae baru. A jelikož jsem se pár měsíců nazpátek začal chodit na tréninky boxu, řekl jsem si, že to samozřejmě nemůžu vynechat. Aspoň budu mít o čem vyprávět i trenérovi. S kamarádem jsme si sedli ke stolu, dali jsme si pivo a vyčkávali, až zápasy začnou. Naživo jsem thajský box nikdy předtím neviděl.

Všude spousta plakátů, fotky s borci a borkyněmi, jež zanedlouho měli vkročit do ringu. Program měl však ještě jednu část, takovou předkapelu, řekněmě, kterou měly tvořit zápasy mezi jednotlivci z publika. V tu dobu už tam ožralejch bylo dost, takže o dobrovolné účastníky nebyla nouze. Já už tedy měl také něco vypito a hlavou mi proběhlo, co kdybych to taky zkusil. Nějaké základy už mám a ty lidi, co se tam mezi sebou prali, vypadali dost neohrabaně. Ty bych určitě zmáknul.

Jak to bylo – pravej hák, levej hák, koleno, hlavně se krýt, pamatuju si to správně. Hlavně ať neodejdu bez nějakého zubu. Při další výzvě dobrovolníků jsem se tedy přihlásil. V ringu jsem do té doby ale nikdy nebyl, vždy jsem trénoval jen na boxovacím pytli nebo jsem mlátil do trenérových rukavic. Horší to určitě být nemůže. Jenže může, jak jsem se posléze přesvědčil.

Když jsem na výzvu moderátora k ringu přišel, oznámil, že teď se pravidla trochu mění a že si uděláme takovou boxovací obíháčku. K ringu nás totiž přišlo pět, holt thajský chaos v organizaci. A aby uspokojili mlátící chutě nás všech, budou nás do ringu posílat postupně a vítězem bude ten, kdo vydrží nejdéle. Střídali jsme se vždy po dvou minutách, jeden v ringu zůstal, druhý odešel a za něj tam vlezl další. Ten co odešel, zatím čekal, než na něj zase přijde řada. Spíš tedy nabíral síly. Jak se později ukázalo, chytili jsme v tomhle kole dva borce, kteří s tím už nějakou zkušenosti měli, nemluvě o tom, že měřili dva metry a měli bicepsy, jak my ostatní stehna.

Šel jsem do ringu jako třetí, první runda celkem šla, furt jsme kolem sebe pobíhali, občas jeden udeřil, ale makačka to i tak byla, poskakovat v ringu dvě minuty není žádná prdel, jak jsem zjistil. Navíc v tropickém pásu! Zlatej kruhovej trénink! První soupeř mi odešel a nastoupil jeden z těch dvoumetrových. A to byl začátek mého konce. I jeho mírný dotek byl pro mě ránou jak z děla. Snažil jsem se útočit, ale ve finále jsem se spíš celou dobu kryl, abych opravdu o ty zuby nepřišel. Takové ty chrániče zubů nám nedali a kdo-ví, i kdyby dali, kolik lidí je předtím mělo v hubě. Když zazvonil gong, cítil jsem se jak na Silvestra, nicméně nikdo zatím neodpadnul, a tak mě čekalo další kolo.

Při sportu jsem nikdy nezvracel, ale po čtyřech minutách v ringu, jsem cítil, že něco není v pořádku. Navíc po těch pivech a žádné vodě, vyhlídky nevypadaly růžově. „Ale seš chlap! To zvládneš!“ říkal jsem si, nicméně druhý hlas mi našeptával: „Jdi radši zvracet někam na záchod, než abys to tady pak hodil do publika.“ Ten hlas jsem bohužel neposlechl.

Když přišlo na moje další kolo, jeden – z těch nedvoumetrových – už vypadl. Něco mi říkalo, že ho asi budu následovat. Prvním soupeřem byl ještě ten třetí z nás normálních. Vypadal, že je na tom ještě o něco hůř, než já, a tak jsme se šetřili, přestože někteří diváci na nás pokřikovali, ať se „bijem jako chlapi a ne jako holky.“ Ani v jednom z nás to ale hladinu testosteronu nezvýšilo. S gongem se v protivníkových očích rozzářil ohňostroj úlevy, záhy ale padnul na zem a omdlel, což ho automaticky z dalšího pokračování vyloučilo.

Zbýval jsem tedy já a dva dvoumetroví. Na finále jsem si však zálusk nědělal. Když na mě nastoupil ten druhý dvoumetrový, věděl jsem, že je zle. Mému žaludku i celkově. Víc než poskakovat, jsem se snažil před ním utíkat. Ale už ani na to jsem neměl síly. Obul se do mě tak, že v tu chvíli už mi bylo jedno, jestli ho pozvracím, nebo klidně i na místě umřu. Jediné, na co jsem se zmohl bylo krýt se, aby to neodnesla hlava a čekal jsemv rohu ringu, jestli ho ten záchvat úderů nepřejde. Myslím, že jsem začal i křičet „Už nemůžu“, ale česky mi stejně nikdo nerozuměl a na angličtinu jsem se v tu chvíli prostě nezmohl. Poslední, co si pamatuju je, že zazvonil gong, já se skácel k zemi, hlavu napolo vystrčenou z ringu a pak zatmění. Byl jsem rád, že pro mě přišlo v tuhle chvíli, protože jsem prý pozvracel pět členek švédského opalovacího komanda v první řadě. Doufám, že si to zelené kari z blond vlasů holky dokázaly smýt.

O několik měsíců později jsem na recenze tohoto baru narazil na jednom cestovatelském portálu. Někdo, zřejmě účastník onoho večera, v diskuzi zmínil, že před pár měsící tam otestovali nový model soutěže, kdy do ringu vzali pět chlapů, jelikož ale dva z nich poté omdleli a zvraceli, tak se organizátoři rozhodli, že tento nový formát asi praktikovat nebudou. Trochu mě to zaráží, neboť zvratky na Koh Phi Phi nejsou ničím zvláštním, jak na lodích, tak v barech, ale chápu, že vytírat ring se jim každý večer nechce. Já tedy ring také nějakou dobu vytírat vlastním tělem nehodlám, do Thajska bych se však někdy rád zase vrátil.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *